O překladatelství z jiné stránky

Ortoped Václav má sice za sebou dvě služby v kuse a už se pomalu chystá domů, ale do nemocnice právě přivezli pacienta s úrazem mozku a on rád zastoupí Milana, primáře neurochirurgie, který zrovna na lékařském pokoji v poklidu snídá. Ostatně, peněz na účtu málo a závazků hodně, takže každá koruna za další přesčas dobrá. A proč si v praxi neosvěžit něco, o čem naposledy četl ve skriptech před čtvrt stoletím v rámci studia obecné medicíny. Bude to pravda trochu adrenalin, ale kdyby nastal problém, on to Milan nějak zachrání.

Ne, nebojte, vážení čtenáři, toto není obraz reality, ani autor tohoto blogu nezměnil profesi. Jde pouze o poněkud extrémnější parafrázi hlavní pasáže článku “Tohle řemeslo není pro mladý“, který se nedávno objevil v časopise Respekt (č. 26/2014) v rubrice “Jeden den v životě” (v témže vydání se také objevily poněkud zavádějící informace o strojových překladech, ale o tom zas někdy jindy). Jedna překladatelka v této pasáži líčí své trampoty s jistým překladem v oblasti zdravotnické techniky:

“Deprimující. Jednotlivá slova by ještě šla, ale celek mi nedává smysl skoro žádný. Ráda bych se nechala odradit, ale při pohledu na výpis z bankovního účtu zatnu zuby. Louskám to celé odpoledne. […] Cirka devět stránek téhle hatmatilky dělám až do půl dvanácté v noci, vysoce technická angličtina. […] Adrenalin jako pokaždé, když člověk odevzdává hotovou práci. Byla, nebo nebyla to poslední zakázka? A pokud ano, jak proboha seženu nějakou jinou? Jediné štěstí, že mám dobrého šéfa a kolegu v jednom, který mi věří a ví, že dělám věci pořádně.”

Kdybych neznal překladatelskou praxi na vlastní kůži, nemohl bych se na základě článku ubránit pocitu, že všichni překladatelé jsou jacísi zoufalci bojující o každou korunu. Překladatelka v diskusi pod článkem naštěstí upřesňuje, že byla součástí týmu, ve kterém jí pomáhají zkušení kolegové, a jinde uvedla, že text byl míněn s nadsázkou, přesto je můj (a nejen můj) dojem z výše uvedeného popisu poněkud rozpačitý.

Nemíním zde posuzovat, kdo je jaký překladatel. Jedna věc je, jak kdo přistupuje ke své práci; pokud jsou všechny zúčastněné strany spokojeny, nic zásadního se neděje a nic mi do toho není. Ale pokud jde o libovolné kroky (v tomto případě publikovaný text), které mohou mít – byť nepřímo a nepatrně – negativní vliv na pověst nebo postavení profesionálů na trhu, pak je to něco jiného a úplně v klidu (ne ve smyslu hněvu, ale rozčarování) nejsem. Mám pocit, že někteří nezasvěcení čtenáři by si o profesi jako takové mohli na základě napsaného lehce udělat poněkud nepřesný obrázek. (Jak zaznělo od překladatele v jedné z debat: “Helé, tak jsem četl v Respektu, že jste vlastně takový flákači, pijete kafe, hladíte knihy a vlastně toho moc neumíte.”) Proto bych chtěl uvést některé věci na pravou míru.

Pro zákazníky: Kvalita až na prvním místě

Pokud tento můj text čte nějaký potenciální zadavatel komerčního (neliterárního) překladu, rád bych jej ujistil, že kolegyně a kolegové, které dobře znám, rozhodně nepřijímají k přeložení texty, jejichž smyslu by nerozuměli a které by nespadaly do jejich specializace. Je sice pravda, že jejich sazba není 200 korun za hodinu, ale jako se vším i zde platí, že co je levné, nemůže obvykle být kvalitní.

Svěřili byste se bez obav do péče Václava z úvodu článku? Ne? A svěřili byste překlad textu, na kterém záleží úspěch vaší firmy a spokojenost (případně i zdraví) vašich zákazníků, raději do rukou skutečného profesionála v oboru, nebo někomu (to je jen obecný příklad, nehovořím o nikom konkrétním), kdo by za dostatečnou kvalifikaci pro překládání považoval například praxi servírky či číšníka v zahraničí?

Samozřejmě i já jako specializovaný překladatel někdy nad určitým slovíčkem nebo nejednoznačným výrazem chvíli tápu, hledám reference, ptám se kolegů či klienta… Ale je to radostná výzva, nikoli stresující faktor. Vím, že jen díky důkladné, pečlivé práci bude výsledek stát za to. Chci odevzdat skvělý překlad, neumím odvádět průměrnou práci. Jistě by bylo pohodlné ležérně si odškrtnout “splněno”, co na tom, že styl by byl kostrbatý a některá slovíčka nepřesná, vždyť přece i dobrý (nikoli výborný) překlad se dá nějak přečíst.

Ale mým cílem je práce, pod kterou se mohu plně a s klidným svědomím podepsat. (Nechci tu nepatřičně chválit svou práci, tu nechť posoudí jiní, proto pro doplnění pohledů uvádím níže postřehy jedné kolegyně-překladatelky.) Navíc vzhledem k tomu, že je tato specializovaná práce dostatečně dobře ohodnocena, není nutné pracovat od nevidím do nevidím. To ve výsledku znamená další plus pro klienta, protože práce bez stresu jde jinak od ruky. Volný čas lze navíc dobře využít k načerpání nových znalostí (ať již v oborech a jazycích, kterým se překladatel věnuje, nebo v oblasti využívání nových technologií – to vše se opět projevuje v efektivnější práci) a k navazování kontaktů s kolegy a zákazníky.

Překladatelství není činnost, kde stačí k dokonalému výsledku cosi “pokutit” a je hotovo. Roli hrají nejen obecné jazykové znalosti, ale i vztah, jaký překladatel k textu má. Jednou ze slovníkových definic slova “řemeslo” je hanlivé označení pro “činnost konanou mechanicky, šablonovitě, bezduše, jen pro peníze“. Dovedu si představit, že někteří kolegové se živnostenským listem v oboru překládání takto ke své práci opravdu přistupují, ale pak to dle mého názoru nejsou překladatelé se vším všudy. Tím se nemíním nijak povyšovat, pouze chci poukázat na to, že na trhu působí různí poskytovatelé služeb a že není překladatel jako překladatel.

Někdo je rutinér, jiný vnímá svou práci jako prostředek seberealizace a přistupuje k ní takříkajíc s láskou, další je s určitou nadsázkou ochoten dýchat za prospěch celé profesní komunity – a mnoho překladatelů se samozřejmě pohybuje někde mezi tím. Je zcela na zákazníkovi, komu překlad svěří (a jakého výsledku se následně v závislosti na své volbě dočká), jen myslím, že je vhodné rozlišovat. Další podrobnosti, srovnání a příklady naleznou zájemci z řad zadavatelů překladů například v publikaci Překlady a jak na to – Průvodce pro zadavatele překladů, kterou původně vydala americká asociace překladatelů ATA.

Jiná perspektiva

Melissa Dedina je původem ze Spojených států. Po dokončení vysoké školy (obor anglický jazyk a literatura) pracovala rok jako asistentka v advokátní kanceláři v USA, kde se mimo jiné seznámila s právnickou angličtinou. Již 11 let žije v České republice, kde posléze začala pracovat v pražské advokátní kanceláři jako korektorka angličtiny. Tam svou právnickou angličtinu dále zdokonalovala, setkala se poprvé s obchodní a právnickou češtinou a pod vedením kolegyně zkoušela první překlady (smlouvy a dopisy klientům).

Zaměstnání po čase opustila a založila si živnost. Jak sama říká: “Moje první krůčky na volné noze byly poněkud naivní, prostě jsem brala, co mi agentura dávala, a nelámala jsem si hlavu třeba s tím, zda jde o férovou sazbu či nikoli. Docela rychle jsem si ale uvědomila, že jsem vlastně podnikatel a měla bych se podle toho chovat. Naučila jsem se mnohé o podnikání a o překladatelství v ČR a jinde ve světě, stanovila jsem si vlastní sazby a mnohem pečlivěji si vybírala klienty a zakázky.”

Specializace na právo a obchod byla přirozeným pokračováním předchozí zaměstnanecké praxe: “Postupem času jsem zjistila, že v těchto oborech pracuji pochopitelně mnohem rychleji než v jiných oborech, kde mám méně zkušeností. Kdybych přijímala zakázky s tématy, kterým se nevěnuji, výsledek by byl méně kvalitní a ohrozila bych tím svou profesionální pověst. Ze stejného důvodu nikdy nepřekládám do češtiny – zkrátka, držím se toho, co umím nejlépe.”

Dle svých slov nemá z překladatelů, které zná, ani nejvyšší sazby, ani nejvyšší příjem. Vyhovuje jí spolupráce se zahraničními i českými klienty, včetně agentur, a proto značný počet jejích klientů pochází z ČR. I přesto činí její hrubý měsíční příjem přibližně dvojnásobek jejího někdejšího platu v (docela dobře placeném) zaměstnání v pražské advokátní kanceláři. A především: “Beru jen zakázky, které opravdu zvládnu na úrovni, a spolupracuji jen se spolehlivými klienty, kterým jde v první řadě o kvalitu.”

Navíc je nutno podotknout, že práci se věnuje při současné péči o děti, takže zdaleka nejde o překládání na plný úvazek. Při větším počtu odpracovaných hodin – nebo při větším úsilí o ještě lépe placené zakázky – by i její příjmy byly někde jinde. “Určitě neočekávám ani v budoucnu návrat do zaměstnání, protože bych zcela jistě nevydělala tolik, co díky překládání na volné noze,” uzavírá Melissa.

Pro překladatele-nováčky

Jak již bylo naznačeno výše, rok dva samozřejmě v počátcích trvá, než se novopečený překladatel na trhu zorientuje, než získá potřebné sebevědomí; první kroky bývají složitější. (Sám jsem si tím vším před lety prošel.) Ale jestliže někdo nemá za cíl být jen jakýmsi “dělníkem překladu”, je nutné postupovat kupředu. Více praxe a zkušeností = vyšší odměna = více času při stejném nebo lepším příjmu = větší spokojenost všech zúčastněných.

Tímto bych chtěl povzbudit všechny budoucí i začínající překladatele – český překladatel se může dobře uživit, a to bez stresu a adrenalinu. Jestliže tento text čte překladatel, kterého by zajímaly další informace ohledně možností kariérního rozvoje nebo má pochybnosti o reálnosti tohoto tvrzení, mé kontaktní údaje předpokládám snadno dohledá. Pouhým pesimismem bez aktivních kroků se důstojně ohodnocená práce odváděná s dobrým pocitem přiblíží k překladateli asi tolik jako čisté lustrační osvědčení k agentu Burešovi.

Přeji všem kolegyním a kolegům, zejména začínajícím, odhodlání a odvahu.